„Vše jen pro dítě. Já nic nepotřebuji. Mě přece nic není, já jsem zdravá“.

Touto větou jsem si prošla na začátku našich společných dní. Jenže život se změnil všem. Ano, ten s většími potřebami je on. Jenže my se stali jiní s ním. Celá rodina. Jelikož vše bude tikat podle jeho pravidel, aby to fungovalo.

„Šťastné dítě, šťastná máma“.

To se dost těžko dosahuje, když některé naše speciální děti mají zdravotních problémů a i mnohdy bolestí víc než dost. Nicméně to štěstí já osobně vidím v tom, že se snažím, aby Kuba měl co nejvíce úsměvů na obličeji. Ale aby se tak stalo, je třeba hodně mých sil, které opakovaně, nepřetržitě musím dávat. Mluvím o psychické i fyzické síle. Matky dávají, děti berou. V pořádku. A aby stále bylo z čeho dávat, je třeba pečovat HLAVNĚ o sobe. Zkuste si představit, že sebe postavíte na to první místo. Zní to jako hloupost, blbost, nesmysl? Viděla jsem to stejně.