Díky Kubovi jsem zjistila, kolik sil se ve mně schovává. Jako kdyby tam čekala na tu svoji pravou chvíli, kdy bude nejvíc potřeba. Neuvěřitelné,ale pravdivé. Když nemůžete, můžete ještě z poloviny víc. Bývala jsem omezená svým tělem, podléhala mu ihned, jakmile začalo vykazovat první letmé známky únavy a přetížení. Ale když jsem to už nemohla dovolit, zjistila jsem, že stále funguju. Stále to jde, i když to bolí.

Život nám nadělí tolik, kolik sami zvládneme. Začala jsem tomu věřit. Nepodléhat. Bojovat. Neustále. A jde to.

Kubajs mě naučil být cílevědomá a vytrvalá v tom, co si určím. Vytyčím nám vždy nějaký bod, kam se chci dostat. Trvá nám to mnoho dní, týdnů někdy i roků. V průběhu této cesty nás potkává mnoho výkyvů, mnoho sešupů a vratek zpět na začátek. Neberu to však jako selhání nebo zbytečnou práci. Beru to jako proces. Podruhé, potřetí či po podeváté, když jdeme zase nahoru vždy věřím, že tam tentokrát dojdeme. I když to vlastně nikdy není jisté.

Též díky němu mám mnohem lepší disciplínu. Vždy jsem milovala sport. S Kubulou však cvičím mnohem víc. Ano, kvůli sobě, jelikož mě sport baví. Hlavně mě teda baví ty endorfiny, které se ze cvičení vyplavují. Víc však sportuji právě kvůli/díky němu. Abych ho ještě unesla. Aby mé tělo nebolelo. Aby to vše zvládlo. Bylo pevné, silné a odolné pro každodenní péči. Ve fitku si dávám větší váhy než 18 kg. Kubajs totiž váží 18 kg.

Naučila jsem se být sama a těšit se z toho. Mám kolem sebe velkou rodinu a i spoustu přátel. Ale velkou část roku jsem nejraději sama. Je to asi tím, že přes den jsem pořád s někým a nebo je na mně téměř permanentně nalepený ten malý bojovník. Pořád dávám. Cítila jsem se tak už permanentně vyšťavená. Moje vnitřní já začalo toužit po vrácení sebe k sobě do sebe. Naučila jsem se mít ráda. Vnímat, kdo jsem já, co chci a kam směřuji. A toto, dle mého úsudku lze pouze zjistit až, když se naučíte nebát se samoty. Není to osamění. Je to volnost.