Chceme to, co nemáme.

A to platí i v tom našem speciálním světě. Co si tak mohou osoby pečující o svého bližního závidět? Lepší vozík, kompenzační pomůcky, auto? Nejvíce jsem se však setkala s tím, že si vzájemně závidíme handicap toho druhého. Kéž by ten můj alespoň chodil, viděl, slyšel, rozuměl jako tady Pepík. No, za sebe mohu říct, že jsem se setkala již s hodně různorodými dětmi se speciálními potřebami. A jsem opravdu ráda, že Kubajs například chodí, jen když já chci, aby chodil. Samozřejmě, že bych ráda, aby handicap neměl vůbec nebo byl alespoň minimálně patrný. Jenže to tak není. Kuba je, jaký je. A s tím ho tak už beru a miluju. Se všemi jeho klady i zápory, které jeho postižení přináší. Bojovat s větrnými mlýny už mě neskutečně vysilovalo. Raději tu sílu vkládám do jiných záležitostí v našich životech. Tam, kde je účinná. Kéž by všechny naše bytosti se speciálními potřebami byli šťastné. A my dokázali vidět a ocenit to štěstí a krásu v nich. Jelikož pak se staneme možná šťastnými též.