Co mě vyloženě bolí a štve na soužití s postiženým dítětem, je závislost na ostatních, abych si mohla dovolit být třeba jen chvíli sama. Dosavadní Kubíkův život jsem si nepřála nic víc než to volno. Alespoň na chvíli.

Na chvílích volna je však nejtěžší to, že se musím vrátit. Někdy to jde hůř, někdy líp. Někdy se dokonce i těším. Ale mnohdy přemlouvám hodiny, ať tak rychle netikají. Hypnotizuji telefon každou chvilku nejen proto, jestli mi někdo třeba nepsal či nevolal, že se děje něco s Kubou. Ale hlavně kvůli tomu času, který ještě mám. Ještě hodinu. Ještě půl hodiny. Možná zavolám, že nestíhám. 10 minut navíc. Ještě chci stihnout toto. A ještě toto by bylo super. Vyměřený čas svobody, který se vždy snažím užít na maximum. Jelikož jakmile předám dítko na hlídání, jako kdyby se mi spustil měřit, časovaný budík, který odtikává vyměřený čas tak strašně hlasitě.