Věc, která mi vadí na mém povolání pečující osoby nejvíc. Ztráta svobody. Připoutaná jak s okovem u nohy.

Byly doby, kdy jsem si nedovedla vůbec představit, že bych někdy někam šla. Až patologicky jsem se ke Kubíkovi přimkla a téměř nikoho k němu nepustila. Ani pořádně jeho otce. Neslyšela jsem nabízenou pomoc, neviděla nic jiného než Kubu a moji povinnost se o něj 100% postarat. Ať to stojí, co to stojí. Nedokázala jsem se vzdálit mimo něj, mimo dům, mimo město. Nepředstavitelná myšlenka.

Pak jsem se však naučila to svoje vodítko protahovat a povolovat. Jelikož to byla hlavně moje chyba, že jsem si toto vězení vytvořila. Trvalo to. Nejdřív se mi to povedlo odejít na pár hodin ve dni, později i na celý víkend a po 11cti letech jsem si dovolila dokonce 5 dnů a 5 nocí. Ten pocit být volná je nepopsatelný. Viděla jsem maličkosti, užívala si je naplno. To, že můžu ven, kdykoliv chci. To, že si můžu jít zaběhat i ráno. To, že vlastně nic moc nemusím a vše chystám jen pro sebe. Nikam nespěchám. Žádný vytyčený čas vycházek v daném dni, kdy jsem chtěla stihnout ještě to a ještě to a ještě to, když mám to „volno“. V klidu si užít práci v práci sama a vážně se věnovat jen jí.

Ale když jsem konečně pocítila, jaké to je mít volno na několik dní i nocí, to byla teprve nirvána. Nejdříve ale tomu předcházely dvě neprospané noci, jelikož spát bez chůvičky, je velmi divný pocit. Furt jsem čekala, že někdo bude volat. Že bude potřeba alespoň po telefonu podat radu. Ale ejhle. I beze mě se to obešlo, dítě přežilo a jediný, kdo brečel, když jsem ho opouštěla, jsem byla já. Chvíli mi tedy trvalo, odpoutat se. Nemyslet na hodiny a zajetý harmonogram Kuby. Uklidnit se, vydechnout a žít. Ořvala jsem to podruhé. Kvůli tomu, že se to vážně povedlo, že jsem free. Vyplavila se úleva, když jsem si konečně připustila, že se opravdu dokáže o něj kvalitně postarat i někdo jiný. Pustila jsem obavy, co asi teď dělá, a jestli mu dali a udělali s ním to, co on potřebuje. “ Co když tam brečí? A najedl se pořádně? Ježíši Kriste, jestli to nebude vše fungovat, tak za pár dní se jeho stav rapidně zhorší. Mám já toto zapotřebí?! Ano..Bože sakra mám“.

Odlehčovací služby jsou odlehčení pro oba. Alespoň u nás se to přesně takto povedlo. Kubajs se cítil skvěle již od prvního dne. Já si tedy svojí vinou zkrátila dovolenou o pár dní. Ta hlava. Ta zatracená hlava, která pořád šrotuje. Ale přestala. A bylo to vážně boží.