Jediná chvíle, kdy vyslovím, že je Kuba nemocný,jsou dny, kdy ochoří akutní nemocí. Jinak totiž z mého pohledu není nemocný ani trochu. Je jen speciální.

S nemocným dítětem jsou ty dny velmi prosté. Ne nadarmo se říká, že když je člověk zdravý má milion problémů, ale když onemocní, má jen jeden.

A kolem toho jednoho se točil celý náš den. Přijde mi, že tyto dny přicházejí právě v dobu, kdy potřebujeme oba zpomalit. Jsou to dny strávené hlavně v horizontální poloze. Ať už s dítětem, sama, v jeho posteli, v mojí, na sedačce, a dokonce chvíli i na zemi. Hodně spíme. A to oba. Sice vždy to je velmi krátký, ale za to velmi výživný spánek. Mnohdy jsem byla ráda, že jsem u něj v posteli. Když znenadání zvracel nebo se dusil. Je neuvěřitelné, jakou mají matky schopnost vytahovat ze svých dětí tu horkost a možná bych řekla i bolest. Kubajs byl totiž nadopován horem spodem vším možným. Přesto měl bolesti a velmi vysoké horečky až zimnice. Nic moc nepomáhalo. Dokud jsem si ho nepoložila na sebe nebo se k němu jakkoliv nepřivinula. Cítila jsem za chvíli, jak se mu zblázněně rozbušené srdce zpomaluje, horkost ustupuje a on usíná. Lapl mě za ruku, ucho, hlavu…cokoliv, co našel po ruce…abych mu zase rychle nezmizela. Člověk by v těchto chvílích těžko řekl, že spát s někým vedle sebe vyloženě nesnáší. Ale nemocné dítě je úplně jiný tvor. Ano, měla bych si to užívat, ale spát s ním moc nejde. Jsem většinou v tak křečovité poloze, aby on měl prostor a pohodlí a hlavně to jeho hlasité chrčení, když už konečně přestane kašlat. To se prostě nedá.

Ale zde není prostor na můj komfort. Toto jsou situace, kdy se má matka ukázat, co to opravdu znamená, být matkou. A být ji celým svým srdcem i tělem.