Snažíme se zvládat hodně záležitostí v jeden časový úsek. Jako ženy jsme schopné dělat vícero věcí najednou. Ale je tomu tak správně? Den má jen 24 hodin a toho, co je třeba každý den udělat, je tolik.

Mě osobně pomohlo, když jsem si uvědomila, že vše prostě stihnout nelze. Určila jsem si priority. V měsíci, týdnu, dni. Přes ty nejede vlak. Ty musí a jsou udělané vždy. To další, co přichází samovolně den co den už beru jako bonusové složky. Mohou ale také nemusí být vykonané, zvládnuté, udělané v ten daný časový úsek. Počkají. Já ne. To brutální tempo, které mi od samotného otevření očí ráno nastartovalo srdeční tep na maximální frekvenci a udržovalo ji takto celý den, mě vyšťavovalo do mrtva. Odpoledne jsem bývala vždy jak mrtvola, která už odpočítávala v duchu hodiny/minuty, kdy už konečně bude večer, já dám Kubíka spát, udělám ještě to, a to a tamto a pak už konečně budu moct jít spát i já.

Toto ale přece není život. To bylo přežívání dne. A tak jsem se to pokusila změnit. A bylo to jednodušší, než se zdálo. Jediné co jsem zařadila do svých nových dnů bylo zpomalené tempo. Ve všem. Pomalu se probrat, v klidu si vyčistit zuby, v sedě se najíst. Nepřebíhat, jít. Zvednout hlavu a koukat kolem sebe. Dělat jednu věc po druhé. A ne s kartáčkem v puse uklízet byt. Být v danou chvíli na daném místě. Stále se sem tam „rozběhnu „,ale jakmile si to uvědomím, zase se zklidním a zpomalím. Třeba i na chvíli sednu, dýchám a přemýšlím, jak to poskládat líp. A jde to. Světe div se, stíhám stále vše. Vše podstatné. Ten zbytek se též udělá. Ale třeba v jiný den, jinou hodinu, či týden. Stačí jen vědomě zpomalit a v tomto módu se udržet.