Nikdo vlastně neví, jak a co má přesně dělat. Neexistuje žádné příručka pro matky speciálních dětí. Žádný návod a postupy, kde začít, jak pokračovat, co vše vyzkoušet a čeho se držet. A to je za mě v pořádku. Je tolik možností a cest. Z mého pohledu je jen potřeba si vybrat tu nejsprávnější pro sebe a jít po ní. Sem tam sejít, sem tam zahnout. Sem tam něco přidat, ale též ubrat. Jelikož život máme všichni zde jen jeden. A třeba si ho užívat naplno.

Dát těm dětem i ten dětský svět. Dopřát si volno. Dát život do života. Žít. Nepřežívat. Nevstát s myšlenkou, ať už je večer. Těšit se co nejvíce z každého okamžiku, snažit se ho plně vyplnit. Třeba jen na pár minut.

V minulosti jsem sebe strašně trýznila a utápěla se myšlenkou proč. Proč zrovna my, proč zrovna já a jak je to všechno naprd. Pak jsem začala slýchávat, že zním, jako kdybych snad byla ráda, že Kubík je speciální. No, takto bych to tedy opravdu nenazvala. Spíš jsem se naučila tančit mezi kapkami deště.

Mám obrovské štěstí, že mám kolem sebe tak skvělého učitele, který mě vštípil schopnost najít vždy alespoň něco malého dobrého na tom špatném. Učím se to stále. Někdy i denně. Taková moje životní cesta, která nikdy neomrzí a vždy se vyplatí.