Rodina. Samozřejmě, ta je na první místě. Chápe vás nejlíp, pomůže, podpoří. Jenže v mnohém jste na to sama. A to hlavně v tom, co si nesete uvnitř sebe.

Nejdůležitější a nejtěžší krok k „sebeuzdravení“ je z mého pohledu přijetí. Přijmout ten handicap. Přijmout nový speciální život. Musela jsem si projít cestou odmítání, zavírání oči, srovnávání s ostatními vrstevníky malého bojovníka. Ujišťování a falešné naděje, že třeba v našem případě se lékaři mýlili. Že to vše bude jinak. Když jsou ty prťátka malá, rozdílů moc nejde vidět. Delší dobu mi trvalo přijmout jakoukoliv kompenzační pomůcku, nedej bože invalidní vozík. V kočárku se to vše tak nějak zamaskovalo. Jakmile jsem však uvěřila, přestala snít a probudila se do reality. Bolí to jako čert. Ale bylo to to nejlepší, co mi mohlo stát.